Historie Horského hotelu
Horský hotel Desítka (původně Horský hotel Černý a Schwarzschlag Baude) patří spolu se Sokolskou boudou k tzv, luční enklávě Volská louka.
Historie této oblasti se začala psát již v roce 1566, kdy se zde začal kácet původní les pro potřeby kutnohorských dolů. Vykácená plocha na vrcholu Černé hory byla v té době téměř pětkrát větší, než vidíme dnes.
Tráva rostoucí v těchto nadmořských výškách (nad 1.200 metrů) lákala k pastvě ale měla málo živin, čímž nebyla příliš vhodná pro chov krav na mléko. Proto zde horští hospodáři začali místo krav chovat býky, tedy správněji řečeno voly. A tak vzniklo i původní pojmenování Volská louka, které dalo název i záhy vzniklým boudám.
V místě mezi dnešním Horským hotelem a Sokolskou boudou se časem objevila dvě stavení zvaná Volské Boudy (německy Ochcenbauden). Zpočátku stavení sloužila jen během letní pastvy dobytka. Pastevci v nich sušili seno, které v zimě sváželi na rohačkách do svých chalup. Později se tu však usadili natrvalo, pravděpodobně koncem 18.století.
Volské Boudy patřily podle katastrálního plánu z roku 1841 k Velké Úpě. Nejvýše položené stavení s číslem popisným 1 patřilo Josefu Bergerovi, rovněž jako dvě stavební parcely jižněji. Ty měly čísla popisná 508 a 509. V roce 1875 parcely přešly do správy obce Černá Hora a stavení na nich zbudovaná dostala nová čísla popisná 45 a 46. V roce 1911 se majiteli boudy č. p. 45 stali Wenzel a Wilhemine Tippeltovi, a v roce 1930 Wenzel a Hermine Tippeltovi. Boudu č. p. 46 od roku 1911 vlastnili Ernst Ehinger a Josef Schwarzbach, a od roku 1930 Quido Ehinger.
(https://www.turistika.cz/mista/volske-boudy-a-jejich-historie/detail)
Horní Volská bouda č. p. 46, která stávala pod dnešní Sokolskou boudou, sloužila k ustájení dobytka. Později nebyla užívána, chátrala a byla zbořena. Spodní Volská bouda č. p. 45, která stávala na místě dnešního Horského hotelu, v roce 1927 vyhořela po zásahu blesku. Při požáru nebyl žádný z ubytovaných vojáků železničního pluku z Pardubic zraněn. Vojáci, kteří v místě stavěli pomocnou lanovku pro Dopravu materiálu na stavbu lanové dráhy na Černou horu, však přišli o svoji výstroj a zbraně.
Černá hora patřila hraběti Jaromíru Czerninu-Morzinovi. Od něj pozemky koupila společnost Wiesner Chrudim pro kabinkovou lanovku, která začala jezdit roku 1929. Dne 27. července 1929 firma obratem ruky prodala dílec č. 280/ 1 o výměře 3.102 m2 spolku Sokolská horská chata. To se hraběti Czerninovi nelíbilo a soudil se, nicméně neúspěšně. A tak byla na Volské louce postavena sokolským spolkem čtyřpatrová dřevěná roubená budova Sokolská bouda.
Prvním jejím správcem se stal pan Jan Černý se zkušenostmi ze Šerlichu v Orlických horách. V roce 1933 nechal zvenku pobít dřevěnou konstrukce eternitem, aby chránil budovu před sněhem, deštěm a větrem. Tím odstartoval slávu tohoto materiálu, kterým byla byly opatřeny během deseti let například Petrova bouda, Obří bouda a Špindlerova bouda.
Zřejmě se mu na vrcholu Černé hory zalíbilo, protože po pěti letech předal správcovství Sokolské boudy Janu Herčíkovi z Vosecké boudy a na místě vyhořelé Volské boudy č. p. 45 zahájil stavbu nového hotelu, Návštěvnost Černé hory byla tehdy veliká a dvě boudy si tedy příliš nekonkurovaly. Mezi lety 1934 - 1935 tak byl postaven podle projektu stavební kanceláře Fischer a Hollmann ze Svobody nad Úpou poměrně luxusní Horský hotel Černý. Pořádaly se zde slavnostní bankety za účasti nejrůznějších osobností české veřejné sféry i z řad ambasadorů a servírovalo se na stříbře. V prezidentském apartmá přespal za doby první republiky dokonce sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk a také Edvard Beneš.
Za druhé světové války ovšem zlatá éra Horského hotelu skončila. Sokolská bouda se spolu s Horským hotelem staly rekreačním střediskem nacistického letectva Luftwaffe. Koncem roku 1944 se všechny Volské boudy přeměnily na výcvikové centrum pro diverzní boj proti Rudé armádě. Vybral je k tomu SS-Hauptsturmführer Herbert Giehl, spolubojovník legendárního podplukovníka Otto Skorzenyho. Kromě německých vojáků zde cvičili také Vlasovci ze skupiny Don a Ázerbájdžán, belgická SS divize Wallonien. Mužstvo bylo ubytováno v Sokolské boudě, důstojníci v Horském hotelu Černý. V únoru 1945 zde cvičilo 300 mužů a žen. V tomto období byla z důvodu zvýšení ubytovací kapacity postavena další chata Sport. V témže roce bylo vedle Sokolské boudy umístěno i protiletadlové dělo, aby chránilo objekty diverzní školy před nálety.
Sovětská rozvědka ovšem místo s blížícím se koncem vállky objevila a 6. března 1945 seskočil osmičlenný rusko-český výsadek Chan s úkolem narušit nacistický výcvik. Během dubna došlo k několika přestřelkám a polovina výsadku byla postřílena. Zbytek se stáhl do Podkrkonoší. Od 5. do 8. května 1945 se na Sokolské boudě i v Horském hotelu likvidovaly dokumenty a všichni frekventanti včetně velitelů výcviku se v civilním oblečení rozptýlili do Čech i do Slezska. Poslední odcházel velitel střediska Herbert Giehl a několik dalších důstojníků SS. Nakonec zapálili dolní stanici lanovky na Černou horu a odjeli z Janských Lázní.
V roce 1945 byl Horský hotel vrácen synovi původního majitele Jaroslavu Černému, který jej provozoval do roku 1948. Pak byla celá rodina na dlouho pozavírána do kriminálů. Znárodněný hotel prošel rukama několika organizací a stal se částí komunistické sítě interhotelů.
V sedmdesátých letech, kdy polská firma Budimex stavěla televizní vysílač na Černé hoře a severozápadní část Volské louky používala jako skladovací plochu, musel být terén prohlédnut vojenskými ženisty. Ti zde našli množství dělostřeleckých granátů.
Roku 1982 byl Horský hotel velkoryse rekonstruován uvnitř i vně, kdy také ale pravděpodobně došlo k zničení původního prezidentského apartmá. Interiér byl upraven podle architektonického návrhu Miroslava Říhy. Vnitřní výzdobu vytvořili zaměstnanci firmy Krkonošský nábytek Vrchlabí. Následně byl zařazen do II. cenové skupiny.
Horský hotel byl po roce 1989 zařazen do státního podniku Krkonošské hotely, který jej v rámci likvidace předal potomkům původních majitelů.
Roku 2008 ho zakoupila Městská část Praha 10 pro rekreaci seniorů a školních dětí a od té doby jej také provozuje.